 |
Tom 28. 3. 2022 • 4 minuty čtení |
Nejprve si představte, že se v levém spodním rohu vaší fantazie vypíše s digitálním cvrlikáním text: čtvrtek 10. března, 8:35. Kdesi zdáli se ozývá tlučení kladiv, nadávky, hrozby vylučováním a další ohlasy dobře probíhajících stavařských prací. Rozjasní se a vy uvidíte halu posetou prázdnými prodejními stánky. Mezi nimi se proplétají dva mladí mužové s mapkou v ruce. Ten první (více vlasů) se jmenuje Michal a ten druhý (více obličeje) je Tom, skromný vypravěč tohoto příběhu.
„Tady je Albatros,“ říká právě Michal. „Tady už to někde musí být.”
„Třeba nás ještě nepostavili,“ odvětím.
Najednou se oba téměř mimoděk otočíme a oči nám spočinou na vývěsním štítu, který jsme měli po celou dobu za zády. Píše se tam velkými poctivými písmeny – Knihopolis.
Jako dva kovbojové sáhneme k pasu, vytasíme telefony a začneme zběsile fotit. Prakticky stejně rychle a bez jakéhokoliv hluku se vedle nás objeví manažerka festivalu.
„Všechno v pořádku, pánové?“ zeptá se.
„Samozřejmě,“ usmějeme se.
„Já jen, že si fotíte stánek, tak jsem myslela, že je něco špatně.“
„Ale kdepak…“ Nájezd kamery na detail. Absurdně široké úsměvy. „To jen abychom měli důkaz, že se to fakt děje. Tohle je totiž náš první festival.“
Vývěsní štít nalezen a můžeme začít!
Titulek: Náš první festival (Podle skutečné události)
Cvrliky, cvrliky: pátek 11. března, 9:35
„Já zapomněl platební terminál, do hřídele!“
Tak jo, pojďme si ujasnit několik věcí. Zaprvé Michal neřekl „do hřídele“, ale to už vás asi napadlo. Stejně tak na sebe v autě nekřičel, že je úplná číča, naprostý kokos a totální idiom, zatímco se řítil přes celou Ostravu a nazpátek.
„Stihl jsem to?“ vyrazí ze sebe, když se opět objeví na výstavišti.
„Stihl… bys, kdybys přišel tak o dvacet minut dřív,“ odpovídám upřímně. Mezi stánky už čile plynou lidé a zvědavě pokukují, co nabízíme. Během pár vteřin zapojíme terminál a shodneme se, že to nejhorší máme za sebou.
Někdy totiž nezáleží na tom, kolikrát večer zkontrolujete, jestli jste sbalili opravdu všechno.
Někdy jsou věci prostě trošku na hrozno.
Cvrliky, cvrliky: pátek 11. března, 12:00
U knihopolského stánku je od rána rušno.
„V přesně takovém plecháčku míchala moje babička jíšku,“ vypráví nám jedna paní. „A to bylo, prosím, v roce 1904!”
„Politikům musíte vždycky říct jasně do očí, co si myslíte. Prostě na rovinu, chápete?“ poučuje nás jiný pán.
„Promiňte, kudy se jde na festival Dovolená?“ pátrá skupinka turistů a marně ve vzduchu větří vůni klobás.
Se všemi si rádi popovídáme, ale hluboko uvnitř nás trápí jedna nezanedbatelná drobnost. Ještě jsme vůbec nic neprodali.
„To chce klid,“ praví Michal, který spává v kryptě postavené z marketingových knížek. „Typický zákazník se musí šestkrát rozmyslet, než něco koupí.“
Naštěstí se spletl. Ta milá paní s dítkem na hrudi totiž prošla kolem našeho stánku jen čtyřikrát. Pak sebrala odvahu a objednala si u nás mikinu.
V ten moment jsme věděli, že už bude všechno dobré.
A bylo.
Hrdí prodejci a Pytlík ve slevě
Taneční číslo
Jakmile jsme prolomili kletbu prvního nákupu, nebyla najednou o zákazníky nouze. Terminál se rozpípal a mnohdy jsme se měli co ohánět.
Nebudu zastírat, že jsme byli před festivalem pěkně nervózní. Poprvé jsme měli tu možnost setkat se s vámi tváří v tváři a tváří v tvář před vámi obhájit, co děláme, jak a proč. Veškerá tréma se naštěstí ukázala zbytečná. Byli jste naprosto skvělí!
Měli jsme šanci sledovat ten výraz ve vašich očích, když jste poprvé spatřili, co prodáváme. Když jste se nemohli rozhodnout, co chcete více. Když jste odcházeli šťastní a spokojení.
Zní to možná přihlouple, ale pro každého výrobce, který si teprve razí cestu trhem a po většinu času jen věří a doufá, že to dělá dobře, znamenají takové okamžiky hrozně moc.
„Vám si líbí naše trička, viďte?“ oslovil jsem jednu slečnu, abych jí dodal odvahy.
Neřekla nic. Jen s výrazem komiksové superhrdinky rozhalila mikinu a pod ní měla knihopolské triko, které dostala k Vánocům.
A to jsou, přátelé, okamžiky, kdy byste samým štěstím tančili.
Happy end
Cvrliky, cvrliky: sobota 12. března, 17:45
Stojím za pultíkem a pozoruju, jak všichni kolem balí. Do konce festivalu zbývá 15 minut. Přestože nerad věci uspěchávám, chopím se vystaveného pytlíku na záda a chystám se ho uklidit do krabice.
„Promiňte, vy už to sklízíte?“ ozve se najednou.
Otočím se k paní spěchající ke stánku. „Ano,“ odpovídám zahanbeně. „Tak trochu.“
„Já bych vzala ten pytlík. Ten, co máte v ruce.“
A to byl poslední knihopolský výrobek, který jsme na Knižním festivalu Ostrava prodali. Dokonce to byl poslední pytlík z těch 40, které jsme měli s sebou. Pokud by vás to náhodou zajímalo, tak jste si od nás odnesli 12 hrníčků, 29 záložek, 63 svíček, 34 plátěnek a 16 plecháčků. My jsme si zase odnesli objednávky na 23 triček a 8 mikin.
Za každou z těch číslovek vám srdečně děkujeme! Doufáme, že si výrobky užijete alespoň z půli tak, jako jsme si my užili tu možnost vám je osobně prodat.
Potitulková scéna
Cvrliky, cvrliky: úterý 15. března, 16:40
Michal se posadí obkročmo na židli.
„Tak si pojďme říct, co se nám povedlo a co bychom mohli do příště zlepšit.“
„Do příště?“ zbystřím.
Plesk. Na stole přistanou lístky na vlak. Cílová stanice – Praha, hlavní nádraží.
Nájezd kamery na detail. Absurdně široké úsměvy.
Střih.