 |
Tom 23. 5. 2023 • 8 minut čtení |
Existuje jedno slovo. V Knihopolisu se v poslední době stalo bezmála erbovním heslem. Vyjadřuje odvahu podniknout cokoliv, touhu dokázat nemožné a odhodlání obětovat vše pro dobro věci. Prapředkem onoho slova byl kdysi dávno výraz „Pojďme“, ale takhle ho od nás už neuslyšíte. Kdykoliv před námi stojí úkol větší než my sami, plácneme rukou o ruku a zakřičíme: „POME!“
Svět knihy podruhé? POME!
Pražský veletrh je pro nás vždycky vrcholem roku. Ne že bychom ostatní festivaly neměli rádi, ale přece jenom Svět knihy je Svět knihy. Minulý rok jsme si z něj odvezli plno skvělých zážitků a především spoustu skvělých setkání s vámi, našimi zákazníky a fanoušky ze všech koutů (nejen České) republiky. Proto jsme se letošního festivalu už ani nemohli dočkat.
Festivaly máme rádi a je to na nás, myslím, znát.
Přípravy na festival? POME!
Bývá takovým nepsaným zvykem, že se nám před festivalem něco zesloní (to je jako zkoní, ale víc). Prim v tom drží ostravský festival, kdy se nám dva dny před začátkem odporoučelo inkoustové srdce Knihopolisu – naše tiskárna. Tentokrát jsme ji dopřáli tu nejlepší péči… a odporoučeli jsme se sami. Michala s Niki totiž stihla zákeřná chřipka, a tak jsme byli o dva zkušené svíčkaře a mistry lisu kratší.
Naštěstí se z toho pomocí moderní medicíny a prastaré magie vykřesali a pustili jsme se do příprav o to usilovněji. Když jsme odjížděli, hovělo si v kufru auta více než 130 svíček, 70 plátěnek, 15 pytlíků, přes 20 plecháčků a hrníčků od každého druhu, na 30 kniháčků, 48 Knihočajů, 150 Knihopolských věstníků a mračno papírových záložek s 12 různými motivy.
Následující odstavce budou víceméně příběh o tom, jak to ani zdaleka nestačilo.
Knihopolis postrachem hlídačů? POME!
Cestou do Prahy si vždycky vyprávíme veselé historky, abychom ukrátili dlouhý čas a přehlušili monotónní chřestění ramínek za zády. Letos jsme toho namluvili až hanba, protože D1 byla přecpaná, jako by si snad skočila na nedělní oběd k babičce, a tak nás navigace táhla po všech možných vískách a okreskách.
Na holešovické výstaviště jsme dorazili až v půl sedmé večer. Zatímco ostatní stánkaři otřeli ruce do kalhot a vyrazili spokojeně domů, my jsme teprve začali chystat parádu. S hlavou stále plnou odboček a objížděk nám to trvalo dobré 3 hodiny. Čas nám odměřovali hlídači pavilonu svými čím dál kyselejšími výrazy.
O čtyři dny později, když jsme stánek zase balili, se u nás jeden z nich zastavil a smutně pokýval hlavou: „Vy jste dobří. 3 hodiny to stavíte a za 20 minut máte sklizeno.“
Všem hlídačům se tímto omlouváme, ale onoho středečního večera jsme nedokázali odejít bez pocitu, že jsme připraveni.
Připraveni jsme byli. Jen ne na to, co mělo přijít.
Prodejní apokalypsa? POME!
Něco vám přiznám. Jsou dny, kdy si trochu zoufáme. Hledíme do systému, kdy konečně přistane nová objednávka, v ruce žmouláme faktury a dumáme, jestli má opravdu smysl dělat to, co děláme, a jestli to někdy bude víc, než jen velmi náročný koníček.
Pak přijde festival. A náš svět exploduje.
Ještě jsme ani nestihli odemknout pokladničku a už se k nám hrnuli první z vás. Někteří dokonce přeskočili stánky s knihami (!), aby nejprve nakoupili v Knihopolisu (!!). Ve čtvrtek i v pátek jsme se měli co otáčet. Když jsme večer unaveně usedli na stoličku mezi moře prázdných kartonů, zjistili jsme, že je dobrá půlka všech našich zásob pryč.
Jestli jsme se první dva dny otáčeli, pak jsme v sobotu rotovali jako centrifuga. Sotva jsme obsloužil jednoho zákazníka, už nás tahali za rukáv dva další. Obalili jste stánek jako včely úl a čím více vás přišlo, tím více dalších zvědavců jste přilákali.
Možná, že to zní děsivě, ale ve skutečnosti to pro nás byla učiněná nádhera. Potkávali jsme se, pokud to jen trochu šlo, tak si povídali, smáli se spolu a většinou jste nám dovolili udělat vám něčím radost.
Na konci soboty se nám na věšáku houpala jediná plátěnka a 4 pytlíky. Pod pultem se třásly poslední plecháčky a sotva 10 svíček. A to bylo vše. Co naopak přibývalo, byla hromádka objednávkových formulářů na trička, mikiny, šaty a tílka.
Když odbila čtvrtá hodina nedělní, sbalili jsme ten jeden pytlík, 3 plecháčky a jeli domů. Na prsou jsme tiskli neuvěřitelných 230 objednávek.
Sobota po zavíračce a před pultem poprvé za celý den prázdno.
Knihopolský gang? POME!
Dobrých 30 z vás se přišlo na stánek pochlubit svými tričky. Mysleli jsme, že vás přilákala akce „přijď v knihopolském a dostaneš dárek“, ale chyba lávky – většina o téhle soutěži vůbec nevěděla a přišla za námi jen ze samé radosti. I tak jsme pro každého z vás našli něco pěkného na památku.
Autogramiáda na stánku? POME!
V sobotu jsme dostali nečekanou výpomoc. Dorazila totiž naše kamarádka a spisovatelka fantasy Jitka Ládrová. Pokud je vám její jméno povědomé, pak nejspíš proto, že byla editorkou sbírky Město králů, ve které má jako ona, tak moje maličkost povídku. Dovezla nám paklík 16 nových knih, protože jsme tou dobou měli Město králů v Knihopolisu už nějakou dobu vyprodané. A protože je to podnikavá dívka, která nedokáže jen tak stát na místě, vrhla se odvážně do prodeje a za 10 minut byste nepoznali, že není jednou z nás.
Když se na stánku objevilo Město králů, přihodila se ještě jedna zvláštní věc. Chtěli jste si knížku koupit a nejen to – chtěli jste ji od nás podepsat nebo se dokonce s námi vyfotit. A tak na knihopolském stánku proběhla první oficiální autogramiáda! Zpátky do Ostravy jsme si odvezli jen 5 posledních knížek.
V popředí významní světoví autoři a jejich bestseller, v pozadí málo známá série jakési britské pisatelky.
Knihopolis kontra zvířecí říše? POME!
Večery a noci jsme tentokrát trávili v jednom útulném hostelu poblíž řeky. Byl dokonce tak útulný, že do peřin přilákal ty největší pavouky, jaké jsme kdy viděli. Nejšťavnatější zážitek si odnesl Michal, když se mu jeden takový potomek Aragoga schoval v ručníku, který si nic netušíc stáhl z věšáku ve sprše. Věděli jsme, že má Michal hlas jako zvon, ale že dokáže takhle ječet, jsme zatím netušili.
S faunou jsme se dostali do křížku ještě několikrát. Náš pavilon D totiž lákal holuby, kteří milerádi vlétali dovnitř, usadili se pod střechou a pak dělali to, v čem jsou holubi nejlepší. Nakladatelství Artur – mimochodem moc milí lidé, kteří vydávají knížky své manželky, maminky a babičky Heleny Zmatlíkové – takhle rázem přišlo o pět knížek.
Naštěstí se nám sprška vyhnula a to i díky jakési chytré horákyni z jiného stánku, která odlákala holuby ven na kousky pečiva.
Dobyvatele zatoulaných poukazů? POME!
Pokud jste na Světě knihy potkali nervózní dvojice s mobilem v ruce, které běhají z pavilonu do pavilonu, nahlíží všude možně a dokonce lezou do křoví, nejspíše jste měli tu čest s hledači našich poukazů. Každý den ukryla Kris dvě obálky a v Knihopolské klubovně se objevovaly nápovědy. Absolutní rekordmankou se stala slečna Markétka, která objevila poukaz za 10 minut.
Vůbec nejtěžší poukaz se schovával úplně mimo areál výstaviště u budovy, která silně připomínala náš ostravský Gong (to víte, volání domova). Nicméně ani tahle strastiplná cesta nezastavila slečnu Zdeničku s kamarádkou, které poukaz objevily dokonce jen pomocí videa v úvodním storíčku na instagramu.
Jsme moc rádi, že vás naše hry bavily. Ne jinak tomu bylo u knižního kvízu. Vytiskli jsme 100 formulářů a v sobotu už jich nebylo. Vítězkou knihodračího balíčku se stala jistá Terezka S. a my srdečně gratulujeme.
Sherlocku a Indiano Jonesi, jděte se zahrabat. Historie si bude pamatovat slečny Markétku a Zdeničku!
Jazyková bariéra? POME!
Jedna věc, na kterou se nikdy nedokážeme připravit dopředu, je prodej v angličtině. Tentokrát si na nás osud připravil několik Poláků, jednoho Ukrajince, Holanďana a gentlemana z Britských ostrovů, jenž se živě zajímal o každičký detail naší práce. V neděli se Michalovi poštěstilo prodávat dokonce v čínštině a stal se důkazem, že tam kde je úsměv a dobrá vůle, není třeba mnoha slov.
Závěrem bych vzpomněl jednoho pána z Česka, který mi položil otázku: „A kde vy tady v Praze jste?“ A já na to: „My jsme z Ostravy.“ Pán na mě vytřeštil oči: „Ale… ale vy mluvíte úplně normálně!” Takže asi tak.
Největší objednávka v historii? POME!
Máme rádi knihovnice a troufáme si říct, že knihovnice mají rády nás. Koneckonců do kterého jiného zaměstnání by se knižní tričko hodilo více, než právě do knihovny. (Dobrá, tohle se hodí do každé práce.)
Usměvavé skupinky knihovnic už poznáme z dálky a je to pokaždé milé setkání. Jedna speciální skupinka si ovšem u nás zapsala rekord, když na místě objednala 4 trička a den po festivalu ještě telefonovala, zda bychom mohli přidat další 2. No, nemáme ty nejlepší zákazníky na světě?
Nejlepší zákazníci na světě? POME!
Samozřejmě, že máme ty nejlepší zákazníky na světě! Tyto poslední řádky patří všem z vás, se kterými jsme se potkali podruhé nebo i potřetí. Patří ale i těm, kteří o nás slyšeli poprvé a rozhodli se nám svěřit důvěru a objednat si tričko. Patří vlastně úplně každému, kdo se jen na vteřinku zastavil, aby se pobavil nad některým motivem nebo nám řekl něco milého. A víte co? Patří i takovým, kteří nám řekli něco nemilého.
Protože vy všichni jste naším motorem, palivem a energií, která nás žene dál. Musíme vymyslet ještě jiné, nové slovo, kterým bychom vám poděkovali, protože obyčejné díky už nestačí. Než na něj přijdeme, vězte alespoň to, že jsme vám nekonečně vděční.
A co bude dál? V následujících 3 týdnech neopustíme dílnu. Tiskárna bude bzučet do noci, lis klapat jako čáp na steroidech a balící papír šustit bez přestání. Čeká nás odeslání nějakých 150 balíčků. Ale vy víte, co my na to, že? (dramatická pauza) POME!
Vlevo neskutečně šťastný a vděčný knihopolský tým. Vpravo o nic méně šťastný Knihočaj, který už se toho času těší z nového majitele.